Oxid uhličitý je poměrně známý skleníkový plyn, o kterém se v poslední době skutečně hodně mluví – a nikoliv bez důvodu. Uvádí se, že jeho zvyšující se koncentrace je jedním z hlavních původců globálních změn klimatu, které dnes můžeme pozorovat. Mnozí lidé však namítají, že ve srovnání s jinými přírodními zdroji, jako jsou například výbuchy sopek, jej lidé zas až tolik nevyprodukují, a tedy nejsou za klimatické změny zodpovědní. Je tedy na čase se podívat, jak tomu skutečně je. V první řadě je pravdou, že ve srovnání s přírodními zdroji lidé vypouštějí pouze zlomek tohoto plynu.

Mohlo by se tak zdát, že lidská činnost nemá v tomto ohledu na klima vliv. Ovšem ti, kdo toto tvrdí, zapomínají na další, stejně důležité faktory. Tím hlavním je to, kolik jej příroda v rámci koloběhu uhlíku dokáže absorbovat zpět, ať už v rámci sekvestrace nebo fotosyntézy. Ukazuje se totiž, že ekosystém byl v podstatě nastaven tak, aby koncentrace oxidu uhličitého byla víceméně konstantní – množství, které se vyprodukovalo, bylo zase absorbováno zpět. Ovšem lidé tuto rovnováhu porušili. Jistě, můžeme namítnout, že do ovzduší dodáváme jen skutečně nepatrné množství oxidu uhličitého, avšak zde přichází ke slovu další faktor, o kterém se příliš nemluví.

Tím je skutečnost, že tento plyn zůstává v atmosféře velmi dlouho, než se rozloží na jednotlivé komponenty. To znamená, že od počátku průmyslové revoluce se jeho koncentrace v ovzduší neustále, byť pomalu, zvyšuje. Není totiž mechanismus, který by tento přebytek odstranil, a tak se akumuluje. A k tomu dochází již bezmála 200 let. Je tedy jasné, že se jedná o problém, který je nutné řešit. Čím více jej budeme produkovat, tím více jeho koncentrace poroste. A i kdybychom právě nyní s veškerou jeho produkcí najednou přestali, stále by jeho množství ještě po několik dalších let rostlo. A to je něco, co valné většině lidí uniká.